Před několika lety jsem začal trochu víc sportovat. Zpočátku jen kolo, pak se přidal squash a loni koncem listopadu jsem poprvé vyběhl v botičkách vstříc běžeckým zážitkům. Stal se ze mě runner.

Jelikož mě běhání celkem chytlo, tak jsem si hned dal jasný cíl; uběhnout maraton. To se zatím sice nepodařilo, nicméně už mám za sebou první závod. Stal se jím Nike Run Prague 3. září 2011.

Přípravu ná závod jsem tak trochu podcenil. Za poslední měsíc jsem naběhal jen cca 70 km, z toho po silnici pouze 3×5 km. Navíc jsem od ledna neběžel v kuse delší vzdálenost než 8 km, 90% tratí bylo jen po polních cestách. Jediné plus bylo, že jsem zařadil intervalový běh s 1km úsekem se sprintem (mno, se sprintem… u mě je sprint 4:10 :)). Běhám pouze ráno (zhruba od 7h), takže ohlášený start na 14:00 mě trochu vybobkoval, páč v tu dobu jsem zvyklý si dávat „dvacet“ po obědě. Předpověď počasí taky nebyla optimistická; až 30°C ve stínu, téměř bezvětří.

Samotný start závodu Nike Run Prague byl naprosto bezproblémový. Koridor závodníků byl dlouhý cca 500 metrů. Vše se obešlo bez karambolů a strkanic. Je ovšem pravda, že se dopředu nahrnuli méně zkušení běžci, kteří startovní pole trochu brzdili. Hodně běžců, pro které to byl první závod a dost možná i první běh v životě, přepálilo začátek a už po 1. kilometru přecházelo do chůze.

Já jsem se držel v davu a raději zlehka klusal tempem kolem 6 min./km. Už po několika stech metrech bylo jasný, že v tak šíleným hicu se nedočkám nějakýho super času (původně jsem měl cíl 55 minut s tím, že bych to moh dát i za 50, na Startu jsem změnil ambice na „pod hodinu“ ;)). První dva kilometry se mi běželo celkem dobře, držel jsem si tempo 6:00 s tím, že po 5. km budu postupně přidávat až na ultimátní sprint do cíle. Vystřízlivění přišlo po dalším kilometru, když se pár metrů přede mnou v kolapsu sesunula dívčina, která zřejmě podcenila své schopnosti (běh kolem plotny to holt nebyl).

Po 4. km jsem už netrpělivě vyhlížel občerstvovací stanici. Nike sliboval občerstvení v podobě ovoce a nápojů na 5. km a v cíli. Bohužel sliby se slibují a běžci kolabují. Několik set metrů po 5. km se skutečně objevila občerstvovací stanice, která sestávala z několika stolů s kelímky naplněných vodou, u kterých asistovala skupinka dobrovolnic s hadicemi z hydrantu. Měl jsem štěstí, protože jsem téměř bez zpomalení narazil na dobrovolnici, která držela dva plné kelímky. Jeden jsem v poklusu vypil, druhý jsem si chrstnul na záda. To jsem velice záhy vyhodnotil jako hovadinu, páč se mi plastové logo na zádech a na hrudi přisálo k tělu a běh ztratil kus své elegance ;-). Občerstvovací stanice byla ovšem obecně dost tragická. Pomalejší běžci údajně čekali na poloprázdný kelímek až 10 minut. Zde patří organizátorům jednoznačný fail point. Btw ovoce a jiných nápojů jsem si nevšiml.

Osvěžen a s vědomím, že už mám půlku za sebou jsem bez problémů cupital vstříc cíli. Zhruba poslední 2 km se běželo po nábřeží kolem Vltavy. Tady jsem si říkal, že by nebylo špatný začít s tím rychlejším během. Nicméně tělo bylo výrazně proti. Když se zvyšovala hustota kolabujících běžců, tak jsem zrychlení pro jistotu zavrhl. Vyšokovaný a kolem sebe kopající závodník taky mnoho elánu do tkaniček nepřidal. Dokonce ani bezvládně ležící běžec o pár metrů dál.

Každopádně poslední stovky metrů jsem si už jen hlídal, abych to zaběhl pod hodinu. To se nakonec podařilo a cílovou metu jsem protnul v čase 59:47, na celkovém 2187. místě (z cca 5200 startujících). Tak a je to! Teď si dám slíbené ovoce s nápoji a užiju si nával endorfinů.

Hele a vono nic. V prostoru za cílem nebylo ovoce, ani nápoje, dokonce ani obyčejná voda. Místo žlutých banánů byly všude jen sanitky, pod stromy pár kolabujících odpadlíků. No nic, v klidu jsem doklopýtal do areálu Žlutých lázní, kde jsem čekal nějaký stanoviště s vodou. Nakonec jsem si vystál frontu na 3 deci vody u zdravotníků.

Abych to nakonec nějak shrnul. Organizace závodu byla víceméně výborná. Registrace, vyzvednutí startovního setu, úschovna, celkem prostorná šatna… vše bez problému. Mohly být připraveny nějaké improvizované sprchy, ale při takhle vysokém počtu běžců jsem to ani nečekal. Tomáš Hanák byl jako moderátor skvělý. Trať vedená přes historické centrum Prahy též wunderbar. Škoda, že jsem si ji víc neužil. Pamatuji si pouze silnici, kostky, silnici, koleje, silnici, kostky… :). Běžecký zážitek priceless.

Největší mínus je za nedostatečné občerstvení na trati a v cíli. Pokud organizátor napíše, že bude připraveno ovoce a nápoje, tak bych z toho pochopil, že bude připraveno ovoce a nápoje. Hydrant s nízkým tlakem a zmatené organizátorky mi do tohoto vzorce nějak nesedí.

Nike bohužel nezvládl ani krizový marketing. Negativní komentáře z Facebook page byly náležitě promazány. S médii nikdo nekomunikuje. Nike týmu se nicméně skvěle podařila PR reportáž na ČT4, která vyzněla jako pohodové setkání sluníčkových lidiček (o kolabujících nezaznělo ani slovo).

Celkově jsem za tuhle první závodní zkušenost rád. Běh v davu je výborný zážitek.

Ale dost keců. Je na čase potrénovat na půlmaraton PIM 2012 :-).